ZA PAMÁTKAMI STARÉ TECHNIKY
Příbram nikdy nepatřila mezi ta města, jejichž gotické chrámy, věže a výstavné domy dodnes návštěvník obdivuje. To vše mají jiná královská horní města, jako je Jihlava či Kutná Hora, kde se těžila rovněž stříbrná ruda, základ starověké měny v Evropě. Výjimečnost našeho města není ve stavebních památkách. Je dána výjimečností polymetalického rudního ložiska, které mu zajistilo trvalé místo ve všech učebnicích geologie a unikátními technickými způsoby dobývání ložiska ve velkých hloubkách. Dnes můžeme jen litovat, že minulost se chovala tak necitlivě k technickým památkám. Zde by měla Příbram skutečně výjimečné místo. První parní stroje, ocelová důlní lana v rámci Rakousko-Uherské říše umožnily dosáhnout světových prvenství v hloubkách na jedno lano. Sestup horníků do hloubek přes 500 m dosažených již v první polovině minulého století na dole Marie, byl řešen unikátním stoupacím strojem, před jehož rozměry a dokonalostí řešení technických detailů, bychom i dnes stáli v údivu.


První pokusy se stoupacím strojem
První pokusy se stoupacím strojem začaly v harcských dolech, kde první funkční zařízení uvedl do provozu strojmistr Döller v roce 1833. Podle jeho vzoru rozhodlo C.K. horní ředitelství o stavbě podobného zařízení na dole Marie. První práce byly zahájeny v roce 1849 a úprava šachty a montáž stroje skončeny v roce 1853. Práce řídil strojmistr W. A. Dressler.
Dnes nevíme, kde byly odlity a opracovány válce a písty parního stroje, veliké řetězové kladky, kdo vykoval kotle. Jedinou informací je překlad a článek J. Schenka z roku 1971, uveřejněný v Podbrdském vlastivědném sborníku č. 5. Kresby stroje v Okresním hornickém muzeu na Březových Horách jsou určeny běžnému návštěvníku, který se nezajímá o technické provedení. O nákladech spojených se stavbou stroje se nepodařilo nic zjistit.
První práce zřejmě spočívaly v rozdělení jámy Marie na tři samostatná oddělení.
Profil jámy byl vymezen rozměry 6x2 metry se zaoblenými kratšími stranami. Ve středu jámy bylo zabudováno tzv. lezní oddělení, to jsou známé důlní farty - žebříky. Odpočívadla, plošiny, byly každé 4 látry - 7,586 metru. Po nich horníci denně sestupovali a vystupovali z hlubiny 500 metrů. V jednom krajním oddělení jezdila klec s důlními vozíky. Byla pouze jedna, dnes bychom ji přirovnali ke stavebnímu výtahu bez všeho jištění. V druhém krajním oddělení bylo zařízení stoupacího stroje. Míry, které tehdy konstruktér používal, musely být převedeny pro pochopení čtenáře do metrické soustavy a vypadají poněkud podivně.


Základ zařízení tvořil jednočinný dvouválcový parní stroj s malou expanzí, bez kondenzace, o výkonu asi 30 ks. Rovnoměrnost pohybu byla řízena kataraktem. Páru dodávaly stroji dva kotle o průměru 1,26 metru a délce 9,48 a 7,59 metru. Tlak páry měl být 4,5 atm.
Stroj byl umístěn přímo nad stoupacím oddělením jámy na 4 litinových deskách. Na nich bylo přišroubováno 6 krátkých litinových sloupů. Na ty byl položen mohutný dubový rám a na tomto rámu byl teprve stroj usazen.
Válce stroje měly průměr 45,7 cm a délku 4,14 metru. Osy válců byly od sebe vzdáleny 63,2 cm. To je vzdálenost, která byla mezi soutyčím stoupacího stroje v jámě. Soutyčí bylo pevně připojeno na pístnici stroje. Aby stroj nezvedal celou váhu 445 metrů dlouhého soutyčí, která činila u prvního stroje 35,168 kg, byla nad strojem rámová, dřevěná konstrukce, na které byly umístěny tři vyrovnávací řetězové kladky, o průměru 2,37 m a šíři 27 cm. Obě pístnice spojoval řetěz vedený přes kladky, takže stroj pouze vyrovnával zatížení při fárání horníků a překonával tření.


Počet zdvihů se pohyboval mezi 3-4 za minutu. Jeden zdvih pístu činil 3,793 metru. Katarakt byly v podstatě dva menší válce po straně každého parního válce o stejné délce, ale průměru 22.8 cm. Příčník na pístnici spojoval pevně pístnice kataraktového řízení rychlosti a rovnoměrnosti chodu stroje. Válec kataraktu byl naplněn vodou, ve které se pohyboval píst. Horní a dolní část válce byla spojena odtokovou trubkou s ventilem. Píst ovládaný pohybem parního stroje přetlačoval vodu přes škrtící ventil a jeho přivíráním se měnila rychlost a počet zdvihů.


Třetí kladka ovládaná řetězem, měla na vodorovné ose nakováno ozubené kolo, které zvedalo a spouštělo ozubenou tyč, ovládající rozvod parního stroje a plunžrové čerpadlo pro kotle. Kladka vykonávala vzhledem ke svému průměru a výšce zdvihu stroje, přesně půlobrat, něco jako stěrače u auta. Stroj byl v provozu 2-3,5 hodiny denně. Rychlost zdvihu byla 0,417 m/sec. Výstup z hloubky 440 metrů trval 24 minut. Pro zamezení tepelných ztrát byly oba parní válce obloženy dřevem. A to je prakticky vše, co se podařilo o prvním stoupacím stroji zjistit.

 

Nastupovalo se na 17. patře
První stroj měl nainstalované soutyčí do hloubky 455 metrů. Nastupovalo se na 17. patře v hloubce 440 metrů. Soutyčí tvořila tahadla, každé o délce 2,529 m. Tahadlo bylo sestaveno ze čtyř lamel pásového kujného železa, spojeného svorníky. Jednotlivá tahadla byla spojena kloubovým závěsem. Průřez tahadel se s hloubkou zmenšoval. Tahadla tvořila dvě soutyčí, vzdálená od sebe 62,2 cm. Na každém třetím tahadle bylo stoupátko z tvrdého dřeva o rozměru 84,8 x 52,6 cm a kovový úchyt. Vzdálenost stoupátek od sebe na jednom soutyčí byla 7,586 m. Horník přestupoval tak, aby byl vždy tváří k tahadlu a držel se úchytu. Každý přestup jej vynesl o 3,793 m výše. Stačil k tomu jediný krok v rovině. V případě poruchy stroje mohl přestoupit do lezního oddělení, kde odpočívadla byla zabudována přesně po 7,586 metrech.
Aby nenesly hlavní řetězové kladky celou váhu zařízení, bylo vybudováno v jámě odlehčovací zařízení. Po každých 60,7 m, byly vsazeny do boků jámy litinové nosníky ve tvaru T, na nich usazeny menší řetězové kladky. Na tahadlu byl pevně uchycen příčný nosník a řetěz přes kladky spojoval nosníky po obou soutyčích a na obou stranách. Aby se soutyčí nemohlo rozkmitat, bylo jištěno vodítky ve kterých se příčník pohyboval.


Bezpečnost celého zařízení posilovalo záchytné zařízení, umístěné vždy v polovině vzdálenosti mezi odlehčovacím zařízením. V podstatě to byl rovněž příčník, pevně uchycený k tahadlu. V krajní poloze byla spodní strana okovaného trámce 26,3 mm od záchytného nosníku vsazeného do těla jámy. Prakticky každých 30,35 m bylo jištění a zároveň boční vedení proti rozkmitání soutyčí. Ve spodní části, kde již bylo soutyčí méně napnuté, bylo boční vedení každých 15,2 m. Každá strana soutyčí měla 180 tahadel, 60 stupátek, 7 vyrovnávacích a 8 zachycovacích zařízení.
Stroj ušetřil horníkům hodiny těžké námahy, spojené především s výstupem z velkých hloubek. Důlní správa naopak získala vlastně prodloužení pracovní doby na díle. Zařízení mělo takový úspěch, že již v roce 1868-69 byl parní stroj přebudován a soutyčí prodlouženo až na 24 patro, do hloubky 707 metrů, které již důl dosáhl. Navíc síla nového stroje dovolila možnost obousměrného fárání což do té doby nebylo povoleno.
Nový stroj byl umístěn již mimo samotnou jámu. Byl to jednoválcový dvoučinný parní stroj s proměnlivou expanzí o výkonu 100 ks. Na rozdíl od prvního stroje, byl spojen se soutyčím v jámě pomocí kovaných uhlových vahadel, nasazených na klikovém hřídeli stroje. Obě vahadla měla rozměr 3,95 x 4,74 metru. Každé vážilo 6,440 kg. Zdvih pístu neumožňoval rotační pohyb kliky.
Podle některých ale dnes neověřených dokladů, každý rok v průměru bylo vykonáno na stroji 400.000 jízd a náklady na sjezd a výjezd jednoho pracovníka činil 1,25 krejcaru. Stroj sloužil pro dopravu mužstva dolu Marie a Vojtěch.

 

Důl Marie dosáhl 1000 metrů
V roce 1880 již důl Marie dosáhl hloubky 1000 metrů. Při prodlužování soutyčí došlo k úplné výměně tahadel. Rekonstrukce proběhla od prosince 1880 až do října 1881. Tahadla z pasové oceli byla vyměněna za kované tyče z plávkové oceli o nosnosti 65 kg/mm2. Tahadlo bylo dlouhé 7,586 m, obdélníkového průřezu s poměrem stran 1:2. Průřez se postupně zmenšoval pro každé čtvrté tahadlo, po 30,344 m. První tahadla měly průřez 61,6 x 123,2 mm a nosnost 60.634 kg, poslední pak měly průřez 16,7 x 33,4 mm a nosnost 4,480 kg. Bylo počítáno s možností dalšího prohloubení dolu. Celková váha obou soutyčí byla 69.440 kg a poslední tyč sahala do hloubky 1.009 m a na jejím konci bylo 200 kg závaží. Soutyčí mělo na každé straně 131 tahadel, 131 stupadel a celkem 15 vyrovnávacích a 16 záchytných zařízení. Výpočet užitečného zatížení činil (70 kg na hlavu), 18,340 kg. Povoleno však bylo pouze poloviční, to znamenalo že na stupátku směl být pouze 1 horník.
Po požáru dolu Marie v roce 1892 byl stroj v letech 1893-5 opraven. Stroj sloužil až do let první světové války. Počet horníků stále klesal. V roce 1915 byl v provozu pouze pro první směnu. Pro nedostatek uhlí byl v roce 1916 zastaven a rozebrán.
Stroj se osvědčil jako jednoduché, spolehlivé zařízení pro dopravu pracovníků z velkých hloubek. Proto důlní správa nechala postavit obdobný stroj i na annenském dole již v letech 1867-68.

Šachta Marie v roce 1898

Zde byl stroj použit i k pohonu vodosloupcových čerpadel a horníci museli část sestupu a výstupu provádět v lezním oddělení s přestupem na stroj. V roce 1887 přestavba stroje - výměna tahadel, proběhla podle vzoru z dolu Marie. Později, v roce 1903 došlo k úpravě, aby horníci mohli používat stroj po celé délce. Stroj zvedal dělníky z 29 patra, to je z hloubky 950 m. Váha každého soutyčí zde činila 31,787 kg, zatížení bylo propočítáno na 19,310 kg. Povoleno ale bylo pouze poloviční, 9,655 kg. V té době ale již mohutný parní stroj na Anně a zavádění větších, bezpečnějších a víceetážových klecích umožnilo snažší dopravu dělníků oběma směry v jámě. Horníků stále ubývalo. Proto byl stoupací stroj na dole Anna jako nepotřebný v letech 1911-12 zastaven a rozebrán.
Tak bylo ukončeno šedesátileté období vývoje stoupacího stroje na Březohorském rudním revíru. Kdo by si cenil starého železa? Nic nezůstalo zachováno na památku z historie techniky. Málokdo si dnes vzpomene, že i vzácnou památku - Staroměstský orloj, měl stihnout před 200 lety podobný osud. Skončit jako nepotřebný šrot ve vysoké peci.

Jan Fára

Návštěvy stránek

Dnes 1

Včera 36

Za týden 37

Za měsíc 526

Celkem 51017

Currently are 2 guests and no members online

JSN Epic is designed by JoomlaShine.com