J. Balla

Bohutínská škola v roce 1883

 V září 1883 nastoupil jsem místo podučitelské na obecné škole v Bohutíně u Příbrami, tenkráte škole čtyřtřídní. Jednopatrová školní budova na konci obce při silnici k Rožmitálu měla v přízemí jednu učebnu a byt řídicího učitele. V patře byly dvě učebny a dva pokojíky pro mladé učitele. Učebna pro první třídu byla v chalupě v sousedství Klikova statku. V této jsem počal svou učitelskou činnost. Nebude bez zajímavosti pro nynější učitele, popíši-li svou školní světnici.

 Byla to velká selská světnice do čtverce. Povalový strop měla nízký, snadno jsem na něj dosáhl. Do ní vedly jednokřídlové dveře, dost široké, ale nevysoké, tak, že dorostlý člověk musel se při vstupu sehnout. Na straně proti dveřím byla tři jednoduchá okna, čtyřtabulková s výhledem na palouk a na Štěpánskou šachtu. Okna byla přibita hřebíky, tak že se jimi třída naprosto nedala větrat. Ostatně, přístup k nim byl nemožný, protože až k nim dosahovaly inkoustem pomazané, pořezané školní lavice, příliš vysoké pro malé děti. Těm vzadu vyčnívaly z nich jen hlavičky. Lavice táhly se těsně od zadní stěny až k nízkému stupínku, na kterém opřena o zeď, stála tabule a židle se stolkem pro učitele. Úzká ulička byla ponechána pro přístup ode dveří k tabuli a ke stolku. V rohu stála železná kamna. To bylo všechno školní zařízení. Jiné uličky mezi dlouhými lavicemi nebylo. Chtěl-li učitel vědět, jak si žáčkové v zadních lavicích vedou, musil se vyšvihnout na lavice a běhat po nich. Do těchto lavic, jejichž počet si již dnes nepamatuji, bylo směstnáno 146 školních dětí, hochů i děvčat šesti až sedmiletých. Děti chodívaly do školy dost pilně, scházely jen nemocné, a proto bylo zle o místo. Postoupil jsem jim stolek, seděli i na stupínku a přece nebylo dost místa. Tenkrát mívali moji žáčkové, děti většinou hornické k snídani polévky, také česnečku. Přespolní, těch byla většina z Tisové, Kozičína, Vysoké Pece, z Horního a Dolního Lázu, zůstávali ve třídě a to zvlášť v zimě i přes poledne. Obědvaly domácí černý chléb. Je možné si domyslet, že to ve třídě růžemi právě nevonělo. Zvlášť těžký výpary prosycený vzduch jsme dýchali za zimních odpolední. Nevím, jak dlouho by to vydržela slečinka, kterých je dnes na školách plno. Vždyť samotnému školnímu inspektorovi Bízkovi nelahodil odér ve třídě a byl to statný pán. Přišel na inspekci na tučný čtvrtek v roce 1884. Kolem druhé hodiny odpolední se otevřely dveře, ale ihned zase zapadly. Nezpozoroval jsem to, protože jsem byl zcela zabrán do vyučování. Teprve na upozornění žáčků pospíchám ke dveřím a klaním se mocnému pánu. Ten nabrav doušek vzduchu, vstoupil do třídy. Odbyl rychle inspekci, prohlédl zatlučená okna, rozbil holí okénko za tabulí, změřil rozměry třídy, zjistil počet přítomných žáků a řekl: „Chcete-li být ještě rok na živu, větrejte jako já, rozbijte polovinu okenních tabulek“. Čert mi byl dlužen, že jsem první třídu nevzal radši dopoledne. Ale pan řídící usoudil, že třeba to byl čert, přece to byl dobrý duch školy a už se na to nemohl dívat. Inspekce měla ten výsledek, že od září byla škola rozšířena na pětitřídní se třemi pobočkami a vzápětí byla přistavována školní budova.

b-kola-1830

 Škola v Bohutíně na mapě z roku 1830

V létě chodívaly děti do školy bosy. To celkem šlo. Ale hůře bylo v zimě. Chudé děti a těch byla naprostá většina, chodily do školy v dřeváčcích, častěji v bácích. Bácy byla hornická obuv, měly dřevěný spodek a okolo něho kůži ze starých bot. Dřeváčky a bácy nesměly ovšem do třídy, nebylo na ně místo. Ukládaly se v síňce do řady po páru, podle toho jak brzo žák přišel. Svrchní šat, čepice, šály, palcové rukavice pověsily se na věšák, pokud se tam vešli, co ne položilo se pěkně na zem do uličky. Často jsem nevěděl, kde být dříve. Ve třídě, kde se to jen hemžilo, nebo v síňce, aby malí neposedové obuv nepomíchali a aby byla oddělena zvlášť pro hochy a dívky.  Je možné si představit učitelovu práci po vyučování. Nejdříve oblékali se hoši. Učitel našel jim šaty, pomohl do nich, zapínal, zavazoval a podobně. Potom, když totéž učinil i děvčatům, pouštěl hochy po páru do síňky pro jejich obuv. Když byli hoši konečně vypraveni došlo na dívky. Občas se to neobešlo bez příhod, že na žáčka zbyla cizí obuv, nebo jiné svršky. Tak jsem učiteloval dva roky.

 Třetím rokem učil jsem ve slušně vybavených učebnách v nově přestavené škole, všichni jsme si libovali. Ale za to nám dvěma podučitelům byly zabrány pokojíky, ve kterých jsme bydleli ve staré škole. Odstěhoval jsem se do Pečených mlýna, kde jsem se za rachotu dvou českých a jednoho francouzského složení, někdy také pily, připravoval ke zkouškám učitelské způsobilosti.

 Rád vzpomínám na uvítání do prvého působiště od pana řídícího učitele Petáka. Byl mi jako všem učitelům a učitelkám po celý pobyt v Bohutíně dobrým přítelem a rádcem. Oba mladí učitelé jsme byli v jeho rodině jako doma. Staral se svědomitě o prospěch školy a měl jako pozdější ředitel měšťanky o její rozkvět velké zásluhy.

b-kola-1900

    Škola v Bohutíně po přestavbě. Fotografie pochází ze začátku 20. století

Dnes se učitelé po skončeném vyučování věnují sami sobě a svým zálibám. S námi to bylo jinak. Tenkrát byla se školou nerozlučně spojena hudba a pro Bohutín to platilo dvojnásob. Sotva jsem si oddechl po úmorném vyučování ve svém pokojíku, už mne pan řídící nenápadně zapřáhl do muziky, kterou každodenně vyučoval v učebně čtvrté třídy. Byl dobrým hudebníkem. Já gymnasista bídně vrzal na housle a více z paměti než z not hrál na piáno. V třetím roce pobytu v Bohutíně, dotáhl jsem to tak daleko, že jsem hrával prim housle se štajgrem Wolfem z Lázského rybníka při nesnadných mších. Pamatuji se, jak nedůvěřivě se štajgr díval na řídícího, když mne stavěl za pult k prvním houslím. Po mši řekl shovívavě: „Nó, pustil jste jich dost pod pult, ale šlo to“. Od té doby strkal mi housle, když si chtěl při štrajchu odpočinout. Pana řídícího těšily i moje pokroky u piana a varhan, kde jsem ho mohl zastat.

b-kostel-1894

 Starý kostelík v Bohutíně v roce 1884

 Kostel, vlastně kostelík v Bohutíně zbořený v roce 1886, chodilo se k němu farským dvorem. Byl maličký, pro rozsáhlou lidnatou osadu. Měl vysokou šindelovou střech a poměrně nízkou věž s krytím v prostředku lomeným. Uvnitř vyšlapaná cihlová dlažba, několik lavic a oltář samá papírová růžička. Když jsme přivedly děti do kostela, naplnily jej celičký, sotva zbylo místo pod kůrem. Na klenutém kůru, byla dlažba úplně vyšlapaná, nohy se bořily do červeného prachu. Mezi dvěma obloukovými okny stál positivek, jehož klávesy se rozkládaly od sebe a při zmáčknutí musely se prstem nadzvednout, jinak bručely dál. Na stupínku stával pan řídící Peták a řídíval o církevních slavnostech sbor znamenitých bohutínských hudebníků a zpěváků. Kostelík býval lidmi nabit do nemožnosti, většina lidí musela stát venku na hřbitově. Před mší bývala zkouška ve škole, a když nadcházel konec kázání, nebylo možné se dostat kostelem na kůr. Lezlo se tedy i s instrumenty po žebříku otevřeným oknem a vytáhla se tudy i basa. Roku 1885 se stavěl nový kostel, pamatuji se, jak v říjnu po odpoledním vyučování zednický mistr Šťástka upevňoval na věž nového kostela báň a kříž. Stále vzpomínám na své kantorské začátky, stále vzpomínám na Bohutín.

b-kola-1885

 Zápis ze staré farní pamětní knihy (str. 45) popisující v článku zmiňované osazování kříže na věž kostela

 


Poznámka:

Informace o původu článku nejsou k dispozici. Text byl nalezen mezi různými písemnostmi bývalého Sdružení rodáků a přátel Bohutína v  Praze v uvedené podobě.
Kolektiv Spolku Řimbaba


Návštěvy stránek

Dnes 17

Včera 11

Za týden 86

Za měsíc 412

Celkem 63651

Currently are one guest and no members online

JSN Epic is designed by JoomlaShine.com