Mineralogie

V květnu roku 1875 se rozhodla rada města Březových Hor o zřízení veřejného osvětlení. Byla oslovena firma Benke na Smíchově, která takové lampy vyráběla, o zaslání nabídky. Nabídka přišla obratem a rada se rozhodla pro větší lampy s kruhovým knotem (podle prospektu lampa č.2) Cena této lampy 8 zl., 50 kr. Sklo nebylo v ceně. Obec objednala 30 kusů iěchto lamp a vybrala místa pro jejich rozmístění. Držáky pro lampy byly zhotoveny v místních kovárnách horního závodu. Protože od vánoc roku 1875 byla již v provozu železnice, byly u lampy přivezeny vlakem do Příbrami v únoru 1876. Za lampy a ochranný obal (4 dřevěné bedny), zaplatila obec 247 zlatých. To bylo hodně peněz, ale lampy nebyly zase tak malé – byly 70 cm vysoké a také přiměřeně těžké. Na vybraných domech mezitím zedníci zasadili do zdí domů držáky na lampy. Část lamp byla umístěna na sloupy vysoké 4 metry. Bylo určeno, kdo bude lampy obsluhovat (lampař), i zajištění potřebného množství petroleje. Dodatečně se musela od stejné firmy objednat i přiměřeně velká nádoba na petrolej – stála bez dopravy dalších 25 zlatých. Bylo objednáno a dodáno potřebné sklo na zasklení lamp – 270 tabulek za 31 zl., 50 kr. Za zasklení a zakytování tabulek se zaplatili dalších 15 zl.,75 kr.

V březnu roku 1876 bylo vše dokončeno. Světla nového veřejného osvětlení se měla poprvé rozsvítit 1. dubna. Pan purkmistr slavného horního města Březových Hor, Šimek, požádal zvláštním listem radu města o souhlas uspořádat v tento památný den malé čepobití na útraty obce. Před hornickou kapelou pana Františka Skočdopole šlo 16 chlapců se svítilnami na žerdích. Slavnost se protáhla na čtyři hodiny a hudebníci dostali předem 10 zlatých na uhašení žízně při takové námaze. Jak se později ukázalo, bylo to málo – oslava nakonec stála obec 21 zl., 48 kr. Při konečném vyúčtování i s nákladem na oslavu, zaplatila obec 450 zl., 69 kr. V roce 1908 byly výdaje na osvětlení celkově 803,83 K. Plat lampaře byl 320 K, petrolej za 343,83 K a za opravy 140 K. Celkem bylo v té době používáno 42 lamp. Svítilo se jen v zimě.

V roce 1925 konstatoval starosta města Hynek Klička, že „ty staré dobré petrolejky sloužily skoro 50 let.“ V dílnách a kancelářích horního závodu se ale elektrické světlo objevilo již v roce 1885 – tedy 9 let po té slávě s prvními petrolejkami na Horách....

V letech 1875–1880 se najednou objevila řada nových vynálezů a patentů v oboru elektrotechniky. František Křižík dostal 1000 zlatých když jako úředník západočeské dráhy v Plzni, dostal za svůj vynález zařízení které zajišťovalo bezpečnost vlaků na jedné trati a jejich možnému střetu. Odjel v roce 1878 na výstavu v Paříži, kde byla vystavována v provozu Jabločkova obloukovka. Obloukovka sice nádherně svítila, ale zároveň měla tolik nedořešených problémů, že nebyla prakticky použitelná. Za Atlantikem se Edisonovi podařilo sestrojit první žárovku a 21. října 1879 jí rozsvítit – sice jen na 13,5 hodiny – za rok už dokázala svítit 1000 hodin.

Křižíka obloukovka zaujala a podařilo se mu vyřešit otázku upalování uhlíků a nutnosti je stále seřizovat. V roce 1881 na Mezinárodní výstavě v Paříži dostal za svůj vynález zlatou medaili. Ještě téhož roku osvítil v Praze Hybernskou ulici obloukovkami. Patent jeho lampy má datum 2. dubna 1882.

Za Atlantikem Edison hlásí sestrojení prvního elektroměru v roce 1880 a první prakticky použitelné dynamo bylo sestrojeno v jeho laboratořích o rok později. Křižík v té době již měl vlastní podnik, kde vyráběl jak své obloukovky, tak i různý elektroinstalační materiál.
Horní závod měl vždy velké potíže s osvětlením svých rozsáhlých dílen a hutních provozoven. Petrolejky byly v provozu drahé, jejich světlo pro velké prostory nedostačovalo. První pokus o využití elektrického osvětlení v horním závodě byl proveden na Vojtěšském dole počátkem roku 1885. K pohonu dynama - (napětí 110 V), byl použit parní stroj vojtěšského prádla. První, pokusné osvětlení v huti instalovala firma Gȕlcher. V následujícím roce, 1886 bylo provedeno definitivní elektrické osvětlení systému Křižík a v provozu již byla dvě dynama. První, o výkonu 5 HP na vojtěšském dole, druhé bylo na dole Anna ve staré drátovně o výkonu 4 HP.

Jedna oblouková lampa osvětlovala nádvoří – měla udávanou svítivost 1100 normosvíček, další dvě obloukovky u polovičním výkonu u vysokých pecí a několik skupin žárovek v dalších provozovnách. Zařízení bylo denně v provozu 13 hodin. Uhlíkové žárovky tehdy potřebovaly příkonu 3–4 W/SI (normosvíčku) . Po zavedení žárovek s kovovým vláknem klesla spotřeba 0,8 – 0,6 W/ SI. Spotřeba obloukových lamp byla 0,13–0,2 W/SI.
Elektřina slavila úspěch. Horní závod měl velkou výhodu při zavádění nového vynálezu – měl totiž od samého počátku zajištěný pohon pro dynama. Byl zde dostatek parních strojů ve všech provozovnách. Proto se postupně k těmto parním strojům připojovaly další a další dynama V letech 1895–1897 byl prakticky celý závod jeho dílny, kanceláře, noclehárny, závodní hostinec i další objekty osvětleny výhradně elektrickým světlem. V roce 1910 byl zaveden na celém závodě telefon. Byla tu možnost spojení nejhlubších pater dolů s povrchem.

O elektromotorech a jejich uplatnění v horním závodě není nikde zpráva. Důvodem, proč se tehdy nepoužily, je skutečnost, že se menší dynama postupně umisťovala a připojovala k místnímu parnímu stroji – jejich výkon stačil pro osvětlení dané provozovny, pohon dalšího strojního zařízení zajišťoval parní stroj. Jen v jednom případě pro pohon dynama byla v roce 1912 (jinde se udává rok 1917) použita Francisova turbina na Lazské pile která patřila k dolu Štěpánka (Bohutín 1). Odtud bylo zajištěno elektrické osvětlení obou dolů v Bohutíně.

Horní závod neměl tehdy ještě vlastní centrálu výroby elektrické energie, elektrárnu, jako se stalo až mnohem později, v roce 1929. V letech 1912–1914 byly na celém závodě vyměněny obloukové lampy za žárovky. V roce 1924 byl celkový výkon instalovaných dynam 135,4 kW, která dodávala proud pro 1715 žárovek a 55 skupinových lamp. Náklad na výrobu 1 KW byl podle výroční hospodářské zprávy 1,14–1,69 Kč.
V Příbrami první pokus o použití elektrické energie k veřejnému osvětlení, skončil nezdarem – majitel továrny na sukna u nádraží, Jonke, navštívil v roce 1891 Zemskou výstavu v Praze. Když viděl vystavenou Křižíkovu obloukovku, koupil 8 těchto lamp a dynamo, které zabudoval ve své továrně. Na svůj náklad nechal natáhnout vedení z Plzeňské do Pražské ulice, kde byly obloukovky nainstalovány jako veřejné osvětlení. Tak se po Praze stala Příbram druhým městem s elektrickým osvětlením. Ne na dlouho. Městská rada nařídila Jonkemu, aby osvětlení jako zdraví škodlivé, odstranil a vrátil staré petrolejky na místa. Jeden z pánů radních měl zajištěný monopol na dodávku petroleje pro městskou správu....

Za zmínku zde stojí případ Melicharovy továrničky na výrobu zemědělského nářadí, která byla umístěna v horní správou již nepoužívaném velkém objektu. Podle dokladů z roku 1920 bylo zde v provozu 6 elektromotorů na stejnosměrný proud. Energii pro elektromotory na stejnosměrný proud dodávalo dynamo, poháněné plynovým motorem. Plynárna byla v Příbrami od roku 1905. Jen pro doplnění informace tu podotýkám, že první použitelný plynový motor sestrojil Belgičan Etien Lenoir v roce 1859.

Když zastupitelstvo města Březových Hor začali uvažovat o zavedení elektrického proudu do města, byl první návrh použít po úpravě tuto malou elektrocentrálu jako zdroj elektrického proudu pro město.

V roce 1919 byl zvolen bývalý poslanec říšské rady, Hynek Klička, starostou Březových Hor. Mimořádně schopný politik, a redaktor regionálního tisku, delegovaný svou stranou (sociální demokracii) na několik jednání Internacionály, měl možnost poznat na svých cestách všechny tehdejší vymoženosti své doby. Není tedy překvapením, že ihned po svém zvolení se začal zajímat o možnou elektrifikaci Březových Hor. Výhody elektřiny byly evidentní. Horní závod v té době již měl zavedený elektrický proud nejen do všech svých provozoven, ale i do domů, kde bydleli jeho úředníci a do některých dalších objektů ve městě, jako byla radnice, kostel a fara, škola, sirotčinec, soukromé kino, obecní knihovna, tělocvična Sokola a DTJ. To však byla hranice možnosti horního závodu. Další množství energie pro město nemohl zajistit. Navíc, v součtu byl sice instalovaný výkon poměrně velký, ale rozptýlený po řadě provozoven, což zvyšovalo náklady na provoz.

Proto se zájem o získání potřebné kapacity obrátil směrem k továrně Františka Melichara, kde byla malá elektrocentrála. 5. února 1920 se sešla městské zastupitelstvo, aby za přítomnosti Fr. Melichara o otázce dodávání elektrického proudu pro potřeby města, jednala. Melichar navrhoval, že přes den bude proud vyrábět pro potřeby továrny, večer bude proud dodávat městu. Sloupy elektrického vedení by od jeho továrny byly nasměrovány do ulice Pod Kovárnou“. Podle jeho představy měl být na vedení proudu použit železný, pozinkovaný drát, který by dodal horní závod. Měl již i připravený návrh firmy, která by provedla montáž. Jednalo se o firmu Čermák v Praze. Plán a rozpočet provedl Ing. Emilián Eller. V okresním archivu v Příbrami se zachoval pouze plán vedení.

Vláda nového Československého státu měla, přes všechny tehdejší hospodářské a politické potíže zájem o rozvoj elektrifikace. Předpokládalo se, že bude používán a výhradně střídavý proud, vyráběný ve velkých tepelných elektrárnách. Pokud by obec žádala o finanční podporu, bylo to možné jen splnění vládního požadavku. Návrh podnikatele Melichara byl zatím jen návrhem. Klička se obrátil v dopise z 2. srpna 1920 na ředitele elektrárenského podniku v Komárově s dotazem, zda by bylo možné odebírat proud odtud. V odpovědi psal ředitel ing. Slíva, aby obec nepoužila stejnosměrný proud nebo železný. pozinkovaný drát jako vodič. Doporučoval také spojit se s městem Příbram a postavit trafostanici – odhadem by to byla investice v řádu 250-300.000 Kč. Klička požádal firmu Čermák o zpracování rozpočtu na stavbu trafostanice – výkon 50 kVA s připojením na linku VN 22 kV, a projekt rozvodné sítě 380/220. Výsledný rozpočet počítal s částkou 222.791 Kč.

Ještě předtím, než se napsal dopis do Komárova, přišla pozvánka Jihočeských elektráren aby se zástupci okresu dostavili na jednání svolané do Písku 21. července 1921, kde by se jednalo o souhlas s připojením ke svazku Jihočeských elektráren. V té době jestě patřil okres Příbram do Jihočeského kraje. Okresní správní komise měla odpovědět do dvou týdnů zda se připojí. Obec souhlasila a měl být složen „kmenový podíl“. Podíl .ve výši 31.917,20 Kč obec složila po delším rozhodování dne 13. srpna 1922. Pokud by se tak nestalo, musela by obec čekat na stavbu Štěchovické přehrady a proud z její hydrocentrály. Na podzim, 14. září přišel dopis od Obchodní a živnostenské komory v Praze, že linka VN 22 kV bude do června příštího roku dovedena do města.

Byl tu rok 1923 a linka se ještě ani nezačala stavět. V té době prodal Melichar svou továrnu bohatému lékárníku, magistru Františku Kropáčkovi, který tu chtěl s Františkem Bláhou vybudovat továrnu na výrobu dětských hraček. Kropáček již měl zpracovaný projekt malé elektrárny, Přišel s připraveným návrhem za Kličkou - v jeho továrně je malá elektrocentrála na výrobu stejnosměrného proudu – zesílí pohonnou jednotku – namísto starého generátoru se zabuduje generátor střídavého, třífázového generátoru 380/220 V. Obec se musí zavázat k ročnímu odběru 60.000 kWh ročně. Potom by se cena za 1 kWh pohybovala v rozmezí od 3,30 do 3,50 Kč. Přestavba jeho elektrárny by stála 50.000 Kč. S ohledem na tehdejší hospodářskou situaci, půjčka od banky by pro Kropáčka nebyla přijatelná – peníze by dostala ale obec na 5% úrok a on by půjčku splácel dodávkou proudu. Zájem o elektrifikaci měla i obec Podlesí. Památná schůze se sešla 1. srpna 1923 v restauraci Třemošná na Březových Horách. Jednalo se již s určitými čísly – Březové Hory: 700 světel a 7 elektromotorů, Podlesí 200 světel a 2 motory. Když se to všechno spočítalo, sdělil Klička Kropáčkovy, že dodržení smluvní podmínky odběru by nebylo možné splnit.

Shodou okolností (bylo to 20. září), když přednášel Klička na jednání Okresní správní komise pro elektrifikaci okresu o nabídce továrníka Kropáčka, byl na jednání komise přítomen vrchní stavební komisař elektrotechnického oddělení Zemského správního výboru v Praze, ing. Matys. Ten upozornil Kličku, že Kropáček nemá povolení k výrobě a prodeji elektrické energie a Jihočeské elektrárny budou bránit vydání takového povolení. A navíc, město Příbram se začalo chovat k otázce elektrifikace odtažitě. Město mělo vlastní plynárnu a elektrocentrálu, která dodávala proud nemocnici, okresnímu úřadu a Vysoké báňské škole. O elektrifikaci má zájem v této chvíli pouze obec Březohorská a Podlesí. O tom o všem psal Klička v osobním dopise (27. 9. 1923) Jihočeským elektrárnám, zmínil se i o nabídce od Kropáčka. Jihočeské elektrárny odpověděly 2. října 1923, že Horní závod na Březových Horách má být elektrifikován v roce 1924 a že prostředky ze státního rozpočtu jsou zajištěny. Na základě tohoto dopisu se Okresní správní komise pro elektrifikaci příbramského okresu rozhodla přistoupit k Otavskému elektrárenskému svazu v Písku. Ten přislíbil, že vedení VN bude taženo z Rožmitálu pod Třemšínem přes Březové Hory do Příbrami.

Počátkem prosince (5. prosince 1923) dostal Klička na stůl dopis od profesora VŠB, dr. Ing. Václava Pošíka, který nabízel obci „býti odborným znalcem při projektu a provádění elektrifikace a přehledu o cenách a firmách podnikajících se v tomto teprve se rozvíjejícím odvětví energetiky“..,

Klička tuto nabídku přijal a vzájemná spolupráce měla pro elektrifikaci obce v budoucnu stěžejní význam. Již 8. ledna 1924 obec podala přihlášku za člena Otavského svazu, složila členský podíl a žádala vypracování rozpočtu pro stavbu sekundární sítě a podala žádost Ministerstvu veřejných prací o souhlas připojit se na transformátor báňského závodu. V únoru podepsal Klička dohodu se „Svazem“ o dodávce elektrické energie. Zároveň ale požádal, aby obci byl přiznán statut průmyslové obce, mající právo stavby vlastní trafostanice a určení ceny proudu pro odběratele. Na tuto žádost odpověděl Otavský svaz přímo hystericky – obec nic nesmí stavět vše by bylo porušením řádu...Popisovat celý spor by zabíralo mnoho času – do věci se vložila i Okresní správní komise a pohrozila zastavením elektrifikace okresu –dokládala na skutečnostech, že Březové Hory nejsou venkovskou obcí, ale obcí výhradně průmyslovou...a pokud nechce Otavský svaz tuto skutečnost uznat, okres od povšechné elektrizace upustí...Tato pohrůžka Okresní správní komise zapůsobila. Bylo narychlo svoláno jednání představenstva Svazu, starosty Kličku a referenta Okresní správní komise, prof. Fouska. Březovým Horám byl přiznán statut průmyslového města se všemi právy – stavby vlastní trafostanice a rozvodné sítě. Dopis s tímto rozhodnutím přišel na městský úřad Březových Hor 30. května 1924.

Stavba vedení VN se tehdy blížila k Milínu – směrem od Březnice se ještě ani nezačalo stavět. Pozornost obce se nyní soustředila na stavbu trafostanice. Stavba sekundární sítě byla zadána firmě ing. Ryšan a Ryska v Praze. Spor o použitý typ transformátoru není již pro naše vyprávění důležitý. Trafostanice měla být původně umístěná na pozemku č.k 131, patřící paní Boženě Svojtkové, která bydlela v domě čp. 151. K dohodě o prodeji potřebného pozemku ale nedošlo a tak bylo v časové tísni rozhodnuto o stavbě trafostanice v jihovýchodním cípu zahrady obecné chlapecké školy.

Poslední závažné rozhodnutí učinila městská rada 7. 10. 1924. Jednalo se o způsob, jak bude provedena závěrečná etapa elektrifikace Březových Hor. Náklady na stavbu trafostanice a rozvodné sítě byly i s nepředvídatelnými náklady 176.084 Kč.

Trafostanice byla zapojena do sítě 10. března 1925, (někde je zapojení stanice uváděno datum 11. 3. 1925). Domovní přípojky se urychleně dokončovaly do 20. března. 1925. Samostatná linka do továrny dětských hraček byla dokončena 30. března t. r. Město Březové Hory mělo v té době 3853 obyvatel, 423 domů – z toho ale bylo 48 domů provozních budov horního závodu. Odběrných míst bylo 298. Cena proudu byla pro mnoho lidí příliš vysoká – elektroměr 3–5 A stál 193,50 Kč. Jen pro srovnání: Podle výplatního listu horníka Františka Neubauera z Anenského dolu za 14 dní (16.12.–31.12 1926) výdělek po srážkách činil 162,80 Kč. Cena 1 kWh byla 4,40 Kč, Motorový proud stál 2,80 Kč/kWh. Poplatek za používání elektroměru 3–5 A byl měsíčně 2 Kč. Ještě v dubnu (6.4.) rozhodlo zastupitelstvo o zvýšení počtu světel veřejného osvětlení – 19 celonočních a 30 polonočních. Rozvodná síť byla dokončena a zkolaudovaná 24. června 1925. Síť byla prozatímně převzata do správy obce 1. 7. 1925. Koncem roku 1925 oznámila Zemská politická správa v Praze schválení provozu linky VN 22 kV z Březnice do horního závodu s odbočkou do Březových Hor.

V roce 1925 byl březohorský horní závod elektrifikován. To znamenalo zásadní změnu – přechod od parních strojů k elektromotorům. Na dole Anna byl hned v roce 1925 vyměněn starý parní kompresor za elektrický s větším výkonem. Ale pohon úpraven, a vůbec všech hutních a důlních provozoven byl energeticky náročný. Dálková síť byla sice zokruhovaná spojením se západočeskou - ta stačila posílit síť asi o pětinu požadovaného příkonu. Především v době žní, kdy sedláci zapínali motory mlátiček, docházelo k výpadkům proudu. Pro horní závod to značilo velké ztráty ve výrobě, kdy nefungovaly kompresory, čerpadla, ventilátory nebo dmychadla pro hutní pece. Především roky 1925–1927 byly pro horní závod roky mnoha potíží. Proto padlo rozhodnutí o stavbě vlastní kalorické elektrárny která měla zajistit dostatek energie pro nepřerušovaný provoz v době letních žní a v zimních měsících.

S přípravami se začalo již v roce 1927. Strojní oddělení horního závodu si dokonce i některé parní kotle vyráběl sám, Stará kotelna na Anenském dole byla zvýšena a upravena pro dva kotle soustavy Škoda-Ochsatz o ploše 360 m² s předehříváním páry na 330 ºC. Teplota napájecí vody byla 50 ºC Jako palivo byl použit mostecký lupek. Průměrná spotřeba paliva byla 2,95–3,1 kg/kW. Spotřeba na 1 kW byla 7,5 kg páry při 80% účinnosti kotlů. Zásobník byl stavěn na 60 vagonů. Odtud bylo palivo dopravováno šroubovým a šnekovým zařízením do jímek v kotelně, umístěných nad jednotlivými topeništi. Výkon zauhlovacího zařízení byl asi 7 tun/hod. Od železniční vlečky, vedoucí k Vojtěšskému dolu byla postavena odbočka na Anenský důl.

Z dolu Julius I. v Mostě byly převezeny dva turbogenerátory o výkonu 2 x 800 kW. Napětí 3000V. Stroje byly umístěny do nové, železobetonové budovy, postavené na místě staré přetloukárny. Ve strojovně byl umístěn ruční pojezdový jeřáb o nosnosti 10 t.V prvním patře budovy byly umístěny oba turbogenerátory s řídícím pultem. V přízemí byla umístěna pomocná zařízení – kondenzace a čerpadla. Na úpravně byla postavena podružná trafostanice 3000/380-220 V pro provoz dílen, úpravny a továrny na drátěná lana. Bylo zajištění sfázování s jihočeskou sítí. Podle starších údajů, byl roční spotřeba elektrického proudu v roce 1927 2,653.500 kWh/rok. Roční spotřeba závodu po roce 1945 se pohybovala kolem 19 mil. kWh/rok.

Elektrárna byla v provozu od roku 1931 o roku 1960, kdy došlo na vlastním zařízení turbogenerátorů k poruše, Síť už v této době byla natolik silná, že potřeba špičkové elektrárny pominula – také horní závod sám již neměl takové energetické požadavky, jako tomu bylo dříve. Elektrárna byla zrušena. Do uvolněného prostoru byly umístěny dva turbokompresory. Těžní stroje na dole Anna a Vojtěch byly poháněny namísto párou, stlačeným vzduchem až do chvíle definitivního ukončení činnosti horního závody. To se stalo v roce 1978, kdy poslední vozík vytěžené rudy (30. 6. 1978) na Březových Horách byl umístěn u ohlubně jámy na Ševčínském dole.